"Amatéři" v hodnotě miliard dolarů

Po dlouhých 7 letech dospěl ke konci spor mezi Národním svazem univerzitních sportovců (NCAA) a studenty amerických univerzit, kteří se v rámci studia věnují či věnovali jednomu ze sportů, které univerzity nabízejí. Jádrem tohoto sporu byla otázka, zda může NCAA omezovat výplatu benefitů, které souvisejí se vzděláním sportovců. [1] Tyto benefity pak spočívají například v nákupu sportovního vybavení, počítačů, studijních materiálů či výplatu stipendií nebo fixních odměn za úspěchy v rámci vysokoškolského studia. Nejvyšší soud USA přitom potvrdil rozsudek soudů nižšího stupně a judikoval, že dosavadní pravidla NCAA která nastavují univerzitám limity pro vyplácení těchto benefitů spojených se studiem jsou v rozporu se soutěžním právem a přikázal NCAA upravit pravidla tak, aby byla v souladu s nedávno vydaným rozsudkem.

Univerzitní sport v USA je fenoménem, který si v Evropě dokážeme jenom těžko představit. Vše přitom začalo v roce 1852, když se studenti prestižních univerzit Harvard a Yale zúčastnili vůbec první meziuniverzitní soutěže - závodu lodí u jezera Winnipespaukee ve státě New Hampshire. Tento závod byl již tehdy sponzorován jednou ze železničních společností. Už 19. století pak rivalita mezi Univerzitou Princeton a Yale přitahovala až 40,000 diváků se ziskem přesahujícím 25.000 dolarů. V průběhu let se tato rivalita promítla do míry agrese při fotbalových utkání jež vyústila až ve společnou schůzku zástupců Harvardu, Princetonu a Yale. Tuto schůzku svolal tehdejší prezident Theodor Roosvelt a společná jednání zúčastněných vyústila v založení NCAA.

Dnes je NCAA asociace sdružující na 1,1000 členských univerzit. Organizačně se dělí do 3 divizí a týmy patřící do první divize jsou ty, ve kterých působí nejtalentovanější studenti a které přitahují nejvíce pozornosti a financí. Na začátek považuji za důležité zmínit, že univerzitní sport v USA je považován za sport amatérský. To je právě hlavním důvodem, proč nejsou studentům za poskytování sportovních služeb poskytovány finanční odměny, ačkoliv peníze v tomto odvětví rozhodně nechybí.

Jako příklad lze uvést aktuální smlouvu upravující vysílací práva turnaje March Madness Basketball, která má hodnotu přes 1,1 miliardy dolarů. K tomu je pak potřeba přičíst navíc finance které konference první divize získávají z her v rámci sezóny. Jenom Southeastern Conference (SEC) obdržela v roce 2017 z vysílacích práv částku ve výši 490 milionu dolarů s celkovým ziskem 650 milionu dolarů. Když pak přihlédneme ke skutečnosti, že plat prezident NCAA je zhruba 4 miliony dolarů ročně a roční příjem trenérů první divize v některých případech dosahuje až 11 milionů dolarů, nelze se nepozastavit nad tím, že studenti - sportovci jsou skutečně jediní, kdo odchází po zápase domů s prázdnou.

Žalobci ve výše zmíněném sporu byli současní i bývalí studenti působící v první divizi mužského fotbalu a mužské i ženské divizi basketbalu. Společně podali hromadnou žalobu proti NCAA a 11 konferencím první divize a jak již bylo uvedeno, zpochybnili pravidla NCAA omezující kompenzaci které mohou dostávat výměnou za poskytování sportovních služeb. Hlavním argumentem bylo tvrzení, že NCAA porušuje svými pravidly §1 Shermanova zákona [2], jež zakazuje jakékoliv dohody vedoucí k omezení hospodářské soutěže.

Je nesporné, že NCAA má na poli univerzitního sportu monopol a sportovci mohou jen těžko ovlivnit pravidla dle kterých se musí řídit, čímž se tato pravidla dostávají minimálně do šedé zóny v rámci práva hospodářské soutěže. Během své obhajoby pak NCAA žádala soud o aplikaci pravidla "rule of reason". Tento postup hodnocení na první pohled protisoutěžního jednání posuzuje, zda výsledkem takového chování nemohou být výhody zvyšující hospodářskou účinnost. NCAA navíc během své obhajoby konstantě tvrdila, že amatérský statusu sportovců trvá na základě poptávky spotřebitelů a účelem tohoto stavu je udržení společensky důležitého nekomerčního cíle vysokoškolského vzdělávání. Nicméně i po zhodnocení výše uvedených argumentů soudy nižšího stupně i Nejvyšší soud seznali, že business model který aplikuje NCAA by byl v jakémkoliv jiném odvětví jednoznačně ilegální, když například majitelé restaurací se nemohou rozhodnout radikálně snížit platy kuchařům pouze proto, že si zákazník přeje dostat jídlo od málo placeného kuchaře.

Dále soud konstatoval, že obrovské sumy peněz pohybující se v univerzitním sportu skutečně plynou do kapes všech ostatních, jen ne do kapes samotných sportovců. Závěrem soud shledal, že model NCAA jež využívá neplacené sportovce - studenty ke generování miliardových příjmů vyvolává v souvislosti s antimonopolními zákony mnoho závažných otázek. V rámci rozsudku se však Nejvyšší soud držel pouze předmětu přezkumu a sice pravidel týkajících se výhod které mohou sportovci obdržet a to ať už ve formě stipendií pro postgraduální studium, sportovního vybavení či studijních pomůcek a podobných benefitů.

Jak jsem se zmínila na začátku tohoto článku, Nejvyšší soud svým rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudů nižšího stupně a sice, že pravidla omezující vyplácení výše popsaných benefitů jsou svou povahou nezákonné a nařídil NCAA upravit pravidla tak, aby byly v souladu s pravidly hospodářské soutěže a vydaným rozhodnutím. Tento rozsudek umožní univerzitám nastavit sportovcům příznivější podmínky a alespoň částečně je odměnit za poskytování jejich sportovních služeb.

Osobně jsem toho názoru, že toto rozhodnutí je pouze začátkem změny, která se v americkém univerzitním sportu odehraje, když příjmy nejen z vysílacích práv každým rokem rostou a sám Nejvyšší soud ve svém rozsudku zmínil, že i ostatní pravidla upravující odměny sportovců by stála za přezkum. Dle mého je tak možné, že se do budoucnu dočkáme změn a to ať už v rámci vyplácení platu sportovců, nebo například příjmů ze sponzorských smluv. To vše je však běh na dlouhou trať a američtí studenti se nyní mohou radovat z dílčího vítězství, které jim přinese větší množství výhod, než na které byli doposud zvyklí.

Zdroje:

[1] Supreme Court of the United Stetes, National Collegiate Athletic Association v. Alston ET AL., No. 20-512, argued March 31, 2021, Decided June 21, 2021

[2] https://www.justice.gov/atr/file/761131/download