- barastrakova
Match-fixing, aneb když je počet hráčů ve hře vyšší, než počet hráčů na hřišti
Aktualizováno: 12. 5. 2021
Sportovní prostředí už dávno není jenom o sportovcích samotných a subjektů, které se ve sportu pohybují, je mnoho. Velký zájem o tuto oblast s sebou automaticky nese i velké finanční obnosy, které jsou po samotných sportovních výsledcích druhotným faktorem toho, proč se někdo snaží o to být ve své disciplíně lepší, než všichni ostatní. Touha po vítězství a penězích s sebou pak logicky přináší pokušení udělat něco „navíc“, co by mohlo kýženému výsledku pomoci, a to ať už se jedná o jednání sportovce samotného, trenérů, managementu sportovních týmů a klubů či fanoušků. V tomto článku bych se ráda zaměřila na problematiku tzv. match-fixingu, když už ze samotného názvu lze vyčíst, že se v těchto případech nejedná zrovna o ducha fair-play, což by měl být jeden ze základních předpokladů sportovních soutěží a předestřít samotnou podstatu tohoto jevu a jakými způsoby může být sport ovlivněn.
Dle Cambridge Dictionary lze match-fixing definovat jako „nepoctivou činnost jež má zajistit, aby určitý tým vyhrál v konkrétním sportovním utkání“. [1] Ve skutečnosti však jednotná definice match-fixingu neexistuje a způsobů prostřednictvím kterých může k ovlivnění sportovní soutěže je nespočet. Zároveň nelze match-fixing omezit pouze na výsledek konkrétní soutěže, když k ovlivňování může docházet také během soutěže a na samotný výsledek nemusí mít zakázané jednání vůbec vliv. Na základě výše uvedeného lze tedy uvést, že v případě match-fixingu se jedná o nezákonné jednání jehož účelem je ovlivnit výsledek či průběh sportovní soutěže a získat tím osobní prospěch pro sebe či třetí osoby. Následkem takového jednání je pak narušení nejistoty sportovního výsledku, na kterou by mělo být pohlíženo jako na jednu ze základních hodnot sportu a je jedním z hlavních důvodů, proč je sport jak pro sportovce, tak diváky, tolik atraktivní. [2] Dle definice Mezinárodního olympijského výboru je pak match-fixing chování spočívající v úmyslné vzájemné dohodě, úmyslném konání či úmyslném opomenutí za účelem změnění výsledku či průběhu soutěže. Mezi odborníky se pak vedou diskuse, zda by se měl mezi případy match-fixingu, řadit i doping, když důvodem užití zakázaných látek je často zlepšení sportovního výsledku sportovce, což zákonitě ovlivní i jeho protivníky. Z mého pohledu ho pak lze při extenzivním výkladu do této problematiky zařadit, avšak doping je sám o sobě tak komplexní, že se spíše jedná o samostatnou disciplínu v rámci narušování soutěžních pravidel a tak se jím nebudu dále v rámci tohoto článku zabývat.
Další otázkou ke zvážení jsou pak případy taktického chování, kdy sportovec cíleně ovlivní konkrétní zápas/závod, aby si vytvořil příznivější podmínky v rámci turnaje. Jako praktický příklad lze uvést kvalifikační turnaje ve čtyřhře badmintonu v rámci Olympijských her v Londýně v roce 2012, kde se celkem osm hráček původem z Indonésie, Jižní Koreji a Číny pokusilo záměrně prohrát své zápasy, aby se v následujících kolech turnaje nesetkaly s lepšími soupeřkami a zvýšily tak své šance na postup. Mezinárodní federace badmintonu v reakci na toto chování rozhodla, že hráčky svým jednáním naplnily skutkovou podstatu match-fixingu a všechny hráčky disciplinárně potrestala. Tato situace je však výjimkou a ostatní případy taktického chování sportovců často zůstávají bez jakýchkoliv disciplinárních následků.
Ačkoliv jsem v předchozích odstavcích uvedla, že jednotná definice match-fixingu neexistuje, ráda bych pro lepší představu předestřela alespoň základní rozdělení způsobů, prostřednictvím kterých lze sportovní soutěže ovlivňovat. Nejdříve je potřeba určit, zda byly motivací pro porušení pravidel fair-play peníze či nikoliv. Dle dostupných zdrojů je však přitom pouze jeden z pěti případů match-fixingu v rámci Olympijských her motivován finančním ziskem. [3]
Další z možných faktorů je faktor lidský, založený na mezilidských vztazích. Sportovní prostředí není tak velké jak by se mohlo zdát, a tak se často stává, že sportovec dosáhne lepšího výsledku díky pomoci trenérů, rozhodčích či funkcionářů sportovních organizací. Jako možný příklad lze uvést případ z Olympijských her v Salt Lake City v roce 2002, když ruské krasobruslařské duo Yelena Berezhnaya a Anton Sikhrulidze, i přes velkou chybu v rámci jejich vystoupení, získalo za toto vystoupení zlatou olympijskou medaili. Následné vyšetřování pak odhalilo vzájemnou předchozí dohodu mezi ruskou a francouzskou bruslařskou asociací spočívající v „rozdělení“ medailí - zlatá medaile pro Francii v tancích na ledě při vítězství ruských reprezentantů v párovém bruslení. Francouzský rozhodčí následně přiznal, že na nátlak francouzské bruslařské asociace hodnotil soutěž ve prospěch ruského páru. Toto chování bylo Mezinárodním olympijským výborem následně vyhodnoceno jako pochybení ze strany rozhodčího, a jelikož motivem výše popsaného jednání nebyl finanční zisk, lze ho zařadit mezi match-fixing založen na interním/externím lidském propojení. Jako další lze uvést případ z roku 2008, kdy řidič Formule 1 ze stáje Renault Nelson Piquet Jr. v rámci Velké Ceny Singapuru naboural do zdi závodního okruhu, čímž dopomohl svému týmovému kolegovi Fernandu Alonsovi a ten díky tomuto vítězství nebyl, ani přes své slabé výkony v průběhu sezóny, vyřazen ze stáje Renault. Piquet byl sice následně podezříván z cíleného způsobení dopravní nehody s úmyslem pomoci svému týmovému kolegov, ale nikdy se nepodařilo prokázat existenci žádného finančního ujednání mezi jezdci a tak ačkoliv Renault byl disciplinárně potrestán, nikdo z jezdců nebyl shledán vinným. [4]
Počet zapojených osob je pak další okolností, na kterou je při klasifikaci match-fixingu třeba brát ohled. Tento okruh může být buď malý, skládající se z trenérů/členů realizačního týmu/ostatních členů týmu či velký, kdy mohou být součástí match-fixingu také rozhodčí, brokeři či organizované zločinecké skupiny, jejichž zájem na výsledku nemá nic společného se sportovním výkonem samotným. Jak příklad takového jednání lze uvést aféru Fotbalové asociace České republiky (FAČR) jež vyplula na povrch v říjnu minulého roku. Kauza ve které bylo v jejím začátku obviněno 20 lidí a ve které je hlavním podezřelým bývalý místopředseda FAČR Roman Berbr. Ten je v současné době obviněn z ovlivňování a uplácení rozhodčích. Ač je potřeba zdůraznit, že věc je stále ve fázi vyšetřování a nelze tak opomenout presumpci neviny, v případě potvrzení vznesených obvinění lze na toto jednání pohlížet jako na match-fixing do jehož organizace bylo zapojeno větší množství osob.
Jak je zřejmé z předchozích odstavců, tak match-fixing je reálný problém, na který můžeme ve světě sportu narazit. Není tak divu, že napříč sportovními organizacemi vznikají různé iniciativy, které se snaží tuto problematiku různými způsoby řešit. Za zmínku stojí například projekt světové fotbalové hráčské asociace FIFPro, která ve spolupráci s národními hráčskými asociacemi včetně České asociace fotbalových hráčů vyvinula mobilni aplikaci Red Button [5] . Pomocí této aplikace pak mohou profesionální hráči ohlašovat podezření z match-fixingu a to i anonymní cestou, což značně usnadňuje takové ohlášení, když hráči jsou mnohokrát pod tlakem svého okolí a k takovému kroku by se při povinnosti zveřejnění své identity nikdy neodhodlali.
[1] Cambridge Dictionary:
https://dictionary.cambridge.org/dictionary/english/match-fixing
[2] Andreff, W. (2014) French professional football: How much different? In J. Goddard and P. Sloane (eds.), Handbook on the economics of professional football (pp. 298 - 321) London: Edward Elgar
[3] Chappelet, J.L. (2015), The Olympic fight against match fixing. Sport in Societ, 18 (10), 1260-1272. doi. 10.1080/17430437.2015.1034519
[4] Cary, T. (2010) Renault F1 to pay Nelson Piquet huge compensation for libel after „Crashgrate“ scandal. The Telegraph, dostupné na:
[5] https://www.fifpro.org/en/rights/match-fixing/the-red-button-app-explained