Rasismus na hřišti vs. míra jeho dokazování

Nejen českým fotbalovým prostředím otřásla před několika týdny kauza obránce Ondřeje Kúdely, který se během zápasu v rámci Evropské ligy UEFA mezi SK Slavia Praha a Glasgow Rangers dopustil vůči svému protihráči Glenu Kamarovi údajného rasismu, když ho během zápasu slovně napadl. Co skutečně z úst Ondřeje Kúdely zaznělo dodnes nevíme a těžko říct, zda někdy s naprostou jistotou vědět budeme. Ačkoliv Kúdela v rámci vyšetřování přiznal, že se svým výrokem vůči protihráči dopustil nesportovního chování, tak rasismus od počátku celé kauzy razantně odmítá. Celá věc zašla dokonce tak daleko, že na nedávné rozhodnutí Disciplinární komise UEFA reagovala kancelář Prezidenta republik. Tato kauza má několik zajímavých rovin, a tak se v následujícm textu budu zabývat mimo popsání skutkového stavu předmětného případu také pravidly UEFA upravující trestání rasismu, způsobu dokazování, který se v evropském fotbale v případě podezření z rasismu uplatňuje a polemikou nad tím, zda je současná úprava vzhledem k narůstajícím tlakům ohledně diskriminace dostačující a přiměřená.

Předně je potřeba říci, že celý zápas mezi SK Slavia Praha a FC Grasgow Ramgers se již od svého počátku odehrával v napjaté atmosféře a situace, která mezi Ondřejem Kúdelou a Glenem Kamarou nastala, byla nejspíš jen vyústěním celého průběhu zápasu.

Skotští soupeři od první minuty uplatňovali agresivní hru, která mimo další způsobila vážné zranění hlavy brankáře Ondřeje Koláře. Další průběh hry pak Kúdelu vyprovokoval k osudnému jednání, během kterého přistoupil ke svému protihráči, zakryl si ústa a dle Kamarových slov pronesl slova ve znění „fucking monkey“. Sám Kúdela pak tvrdí, že slovo „monkey“ v žádném případě nepoužil a slovní spojení, jež skutečně použil, bylo ve znění „fucking guy“. Ať už byla formulace slov ze strany slávistického obránce jakákoliv, rozhodně způsobila začátek řetězce následujících událostí, když po skončení zápasu nebyli slávističtí fotbalisté vpuštěni do šatny a Kúdela byl navíc Kamarou fyzicky napaden v útrobách tunelu stadionu . Fyzické útoky na Kúdelu pak pokračovaly i následně, když další, kdo se vůči slávistickému obránci dopustil násilí, byl hráč Gareth Bale, a to v rámci utkání českého národního týmu ve Walesu, jež český národní tým odehrál v rámci kvalifikace na Mistrovství světa ve fotbale.

Jak lze vyčíst z předchozího textu, není vůbec jisté, zda se Ondřej Kúdela rasismu vůči Glenu Kamarovi dopustil a celá kauza se nese v duchu doměnek a spekulací. Jediný, kdo se k věci vyjádřil ve prospěch Kamary, byl jeho spoluhráč Bongani Zungu. Vážná obvinění z diskriminace mají pak smaozřejmě své následky, když za účelem prošetření celé situace a vyjasnění skutkového stavu bylo s Ondřejem Kúdelou zahájeno řízení před Disciplinární komisí UEFA. To mělo za cíl věc prošetřit a na základě výsledků tohoto šetření rozhodnout. Rozhodnutí této Disciplinární komise znamená pro Ondřeje Kúdelu zákaz účasti v 10 zápasech ve všech soutěžních řízených UEFA, a to jak na národní, tak klubové úrovni. To pro něj tak mimo jiné znamená absenci na EURO 2020, což je citelným zásahem nejen do jeho vlastní kariéry, ale také ztrátou pro český národní fotbalový tým.

K prošetření věci byl dle předpisů UEFA jmenován komisař UEFA Antonio Garcia Alcaraz. Ten vypracoval na základě dostupných skutkových okolností posudek, jež měl Disicplinární komisi UEFA pomoci v rozhodování ve věci. Právě zde se pak dostáváme k tomu, co je na celé situaci týkající se Ondřeje Kúdely tak zajímavé a proč, z mého pohledu, vyvolal tento případ tolik emocí. Závěr komisaře UEFA byl totiž takový, že dostupné důkazy nejsou dostatečné k tomu, aby mohlo být jasně prokázáno, že se slávistický obránce diskriminace vůči Glenu Kamarovi dopustil. Slavia se po obdržení této zprávy veřejně vyjádřila v tom smyslu, že komisař UEFA dospěl k následujícím závěrům. „vzhledem k tomu, že neexistují přesvědčivé důkazy ke stanovnému obsahu pana Kúdely, není podepsaný inspektor schopen potvrdit nebo vyvrátit popis údálostí panem Kamarou nebo panem Zanagou.“ [1]

Co se týče samotného Disciplinírného řízení, musí UEFA samozřejmě při své činnosti vycházet z příslušných předpisů, kterým je v tomto případě Disciplinární řád UEFA. Ten pokrývá jak hmotná, tak procesní ustanovení týkající se disciplinárních přestupků spadajících do působnosti UEFA.

Přestupkem ve formě diskriminace se pak zabývá článek 14 (1) tohoto předpisu, ve kterém je uvedeno následující:

„Každá osoba spadající do působnosti článku 3, která se dopustí urážení lidské důstojnosti jiné osoby či skupiny osob z důvodu spočívajícím v barvě pleti, rasy, náboženství, etnického původu, pohlaví nebo sexuální orientace, bude potrestána pozastavením činnosti trvajícím nejméně po dobu 10 zápasů, či jakoukoli jinou vhodnou sankcí.“ [2]

Ze znění článku tak můžeme vyčíst, že trest v podobě zákazu na 10 zápasů pro Ondřeje Kúdelu byl na dolní hranici sazby, ale zároveň je třeba si uvědomit, že článek sám o sobě nabízí při určování sankce velkou míru diskrece, když jako alternativu zákazu účasti v zápasech nabízí „jakoukoli jinou vhodnou sankci“. V odstavci 6 téhož článku pak najdeme modifikaci prvního odstavce, jež stanovuje, že všechny disciplinární prostředky uvedené v tomto článku mohou být kombinovány s konkrétními směrnicemi, jež upravují a řeší výše popsané diskriminační chování. [3]

Zajímavé je srovnání s článkem následujícím, tedy článkem 15, který řeší nevhodné chování hráčů a fotbalových funkcionářů. Skutková podstata tohoto článku pokrývá „tvrdou hru“, nesportovní chování a urážení hráčů či jiných osob účastnících se zápasu. Rozsah trestu se v tomto případě pohybuje mezi třemi až pěti soutěžními zápasy, opět s prostorem pro určitou mírou diskrece. To je s porovnáním s výše uvedeným trestem za diskriminaci trest o více než polovinu nižší, když každá z uvedených sankcí může být doplněna pokutou. Právě tento fakt byl dalším důležitým faktorem v kauze Kúdela vs. Kamara, když Glen Kamara byl za fyzické napadení Ondřeje Kúděly potrestán zákazem na tři zápasy v soutěžích UEFA a navíc pouze na klubové, nikoliv národní úrovni. Faul Kemara Roofe, jež slávistickému brankáři Kolářovi způsobil otřes mozku a zlomeninu v obličeji, byl pak potrestán stopkou na čtyři zápasy a team Rangers dostal navíc pokutu ve výši 9 000 EUR za nevhodné chování hráčů. Nerovnost mezi udělenými sankcemi pro jednotlivé hráče vyvolala mezi fotbalovou veřejností rozličné emoce a to primárně z toho důvodu, že se i přes závěr Disciplinární komise UEFA. není do dnešního dne stoprocentně jisté, zda se Kúdela rasismu dopustil. Na druhou stranu zraněný Ondřej Kolář bude dle svého vyjádření nucen až do konce své kariéry chytat ve speciálně upravené obličejové masce a následky si ponese celý život.[4]

Zde se pak dostávám k jádru toho, čemu se chci v rámci tohoto článku věnovat a sice, jak velká současně je a jak velká by měla být míra dokazování ve spojení s diskriminací a rasismem ve fotbale? Nepochybně se totiž jedná o citlivou otázku, která je předmětem diskusí po celém světě nejen ve spojení se sportem a její důležitost není v žádném případě možné podceňovat. Právě proto by ale podle mého názoru mělo být míra dokazování na takové úrovni, aby při udělení trestu bylo nepochybně prokázáno, že se daný hráč diskriminačního chování dopustil. V případě udělení trestu totiž dle mého názoru hráč získá jakousi „nálepku“, které je velice těžké se v průběhu další kariéry zbavit, a to ať už v rámci působení na hřišti, jeho současném týmu, či v souvislosti s jeho cenou na fotbalovém trhu a následných přestupech do jiných klubů. Podobného názoru byl v roce 2019 také generální ředitel Leeds United FC Angus Kinear, který se v souvislosti s obviněním brankáře Kiko Casilly z rasismu vyjádřil v tom smyslu, že jako klub plně podporují, aby byla závažná obvinění z diskriminačního chování projednána před disciplinárním orgánem, ale zároveň vyjádřil své obavy nad mírou dokazování, jež vyžaduje anglická Fotbalová asociace. Tyto obavy doplnil názorem, že vyšší míra dokazování je třeba hlavně z toho důvodu, že je ve hře pověst hráče a odsuzující rozhodnutí by mohlo vážně poškodit jeho kariéru.[5] Ani ta totiž při rozhodování o sankci nepožaduje prokázání dokazovaných skutečností nade vší pochybnost a rozhoduje dle standardu převažující pravděpodobnosti, což v praxi znamená, že existence prokazované skutečnosti musí být pouze pravděpodobnější, než její neexistence. [6] Ve spojení s tímto případem vznikla následná debata, zda je míra dokazování v řízeních projednávajících přestupky týkající se diskriminace dostatečná.

V případě UEFA je míra dokazování a samotné hodnocení důkazů v rámci disciplinárního řízení upraveno v článku 24 Disciplinárního řádu[7]. Ten stanovuje jednak absolutní diskreci kompetentního orgánu při hodnocení důkazů a zároveň zakotvuje princip dostatečného uspokojení kompetentního orgánu při prokazování dokazovaných skutečností. Ani zde tak není potřeba přesvědčit rozhodující orgán „nad vší pochybnost“ a míra diskrece je zde opravdu velká. Co se týče samotných důkazů, připouští Disciplinární řád UEFA jakýkoliv druh důkazu, který by v rámci řízení mohl být použit, pokud není jeho užitím narušena lidská důstojnost.[8] Tato benevolence při použití důkazů tak zahrnuje veškeré oficiální zprávy, záznamy, výslechy svědků, výslechy zúčastněných stran a disciplinárních inspektorů.

Jak jsem se zmínila v předchozích odstavcích tohoto textu, v rámci disciplinárního řízení s Ondřejem Kúdelou byla ze strany inspektora UEFA vypracována oficiální zpráva, jejímž závěrem bylo, že nelze s jistotou tvrdit, že se hráč Slavie rasismu dopustil. Samotnému institutu oficiálních zpráv UEFA a jejich hodnocení se věnuje článek 45 Disciplinárního řádu, který uvádí následující:

„Skutečnosti uvedené v oficiální zprávě UEFA jsou považovány za přesné, ačkoliv může být poskytnut důkaz o jejich nepřesnosti.“ Z výše uvedeného tak dle mého názoru vyplývá, že oficiální zpráva by měla být základem pro rozhodnutí a pokud existují pochybnosti o její správnosti, lze se od tohoto závěru odchýlit.[9] Pokud tak Disciplinární komise UEFA rozhodla o udělení trestu Ondřeji Kúdelovi za diskriminaci navzdory závěrům uvedeným v oficiální zprávě UEFA, měla by mít v souladu s disciplinárními předpisy UEFA pro své rozhodnutí jiné důkazy, které by jí dostatečně přesvědčily o tom, že byl přestupek spáchán. Lze se tak domnívat, že Disciplinární komise rozhodla na základě skutečností, které nebyly zatím veřejnosti zveřejněny. Běžná praxe UEFA je totiž taková, že rozhodnutí je stranám zasláno bez odůvodnění a to je poskytnuto až ve chvíli, kdy se minimálně jedna ze stran proti tomuto rozhodnutí odvolá, či o zaslání rozhodnutí s odvoláním požádá.

Co se týče následujícího popstupu pro Ondřeje Kúdelu, tak ten již veřejně oznámil, že se proti prvoinstančnímu rozhodnutí odvolal a nadále trvá na tom, že se diskriminačního chování vůči svému protihráči nedopustil. Zároveň dle dostupných informací požádal o ústní jednání před Odvolací komisí UEFA a pokud ani po rozhodnutí tohoto orgánu nebude s výsledkem spokojen, má možnost odvolání ke CAS, tedy mezinárodnímu soudu pro sport sídlícímu v Lausanne.

Zároveň je třeba zmínit, že nelze automaticky počítat s odkladným účinkem rozhodnutí, když dle článku 62 Disciplinárního řádu UEFA nemá odvolání odkladný automaticky účinek na vykonatelnost rozhodnutí, ale může být přiznán předsedou odvolací komise.[10] Udělený trest zákazu účasti na deseti soutěžních utkáních tak poběží po dobu odvolacího řízení a Kúdela si s největší pravděpodobností na EURO skutečně nezahraje.

Nejen na základě výše uvedeného jsem toho názoru, že by se míra dokazování měla zpřísnit, a to nejen z důvodu, že se jedná o pověst hráče, která je důležitá jak pro jeho současné tak budoucí působení, ale také proto, že diskriminace a rasismus jsou citlivá témata jež hýbou společností a dopouštění se takového jednání by nemělo být v žádném případě ignorováno. Právě i z toho důvodu si však myslím, že pokud se v rámci disciplinárního či jiného řízení posuzuje, zda k diskriminaci došlo, či nikoliv, mělo by se rozhodovat na základě jasných a průkazných důkazů, aby nedocházelo ke zneužívání tohoto institutu a následné degradaci jeho závažnosti v očích veřejnosti.

Další otázkou, nad kterou je třeba se dle mého zamyslet, je proporcionalita mezi tresty za verbální a fyzické útoky. Ani jedna forma chování není z mého pohledu přípustná a na hřišti ani mimo něj by se v žádném případě objevovat neměla. Jak jsem několikrát uvedla, nijak nezlehčuji závažnost diskriminace, ale zároveň jsem toho názoru, že by neměl být tak razantní rozdíl mezi potrestáním hráče který se prozatím „údajně“ dopustil diskriminace a hráčem který protihráče způsobí taková zranění, že je nucen používat zdravotní pomůcku až do konce své kariéry či hráčem, který svého protihráče fyzicky napadne po skončení zápasu.

Ať už se tedy na hřišti mezi Kúdelou a Kamarou stalo cokoliv, měla by dle mého započít všeobecná diskuse ohledně nového způsobu posuzování diskriminačních případů, aby to vedlo jak k účinné prevenci, tak spravedlivému a proporcionálnímu potrestání těch, kteří se takového chování dopustí.

ZDROJE:

[1] Vyjádření SK Slavia Praha ze dne 6.4.2021, https://www.slavia.cz/clanek.asp?id=18293

[2]Disciplinární řád UEFA, Článek 14 (1)

[3]Disciplinární řád UEFA, Článek 14 (6)

[4]Článek dostupný na : https://www.irozhlas.cz/sport/fotbal/fotbal-ondrej-kolar-helma-petr-cech-slavia-praha-zraneni-hlavy_2104091656_wei

[5] Článek dostupný na : https://www.theguardian.com/football/2019/dec/25/fa-burden-of-proof-racism-football

[6] LEIPOLD, Dieter, Beweismaß und Beweislast im Zivilprozeß. Vortrag gehalten vor der Juristischen Gesellschaft zu Berlin am 27,Juni 1984. Berlin, New York: de Gruyter, 1985, 26 s. ISBN 3 - 11- 010580 -2, s. 7

[7] Disciplinární řád UEFA, Článek 24

[8] Disciplinární řád UEFA, Článek 44

[9] Disciplinární řád UEFA, Článek 45

[10] Disciplinární řád UEFA, Článek 45