top of page
Vyhledat
  • barastrakova

Tokio 2020 : CAS na cestách

S ročním zpožděním jsme se letos dočkali letních Olympijských her, které se tentokrát odehrály v japonském Tokiu. Tento sportovní svátek tradičně přitáhl pozornost milionů diváků a to navzdory tomu, že většina z nich musela sportovní výkony sledovat pouze prostřednictvím televizních obrazovek. To co však lze vidět v televizi je samozřejmě pouze zlomek toho, co všechno se v dějišti olympijských her děje a co napomáhá tomu, aby byl průběh celé akce co nejplynulejší. Jedním z nástrojů, který napomáhá k hladkému průběhu, je ad hoc divize CAS (Court of Arbitration for Sport), která je součástí každé olympiády už od roku 1996, kdy byla v rámci letních Olympijských her v Atlantě ustanovena poprvé.


CAS Ad Hoc Divize


Abychom pochopili fungování CAS Ad Hoc divize, je třeba se podívat do Pravidel rozhodčího řízení pro Olympijské Hry [1] V článku 1 těchto pravidel je uvedeno, že účelem CAS Ad Hoc divize je řešení sporů spadajících pod Pravidlo 61 Olympijské charty které vzniknou v průběhu Olympijských her nebo v časovém horizontu 10 dní před zahajovacím ceremoniálem. Jurisdikce CAS Ad Hoc divize je pak stanovena v Pravidle 61.2 olympijské charty, které stanovuje:


"Každý spor vzniklý při olympijských hrách nebo v souvislosti s nimi přísluší v souladu s Kodexem sportovních arbitráží výlučně Sportovnímu arbitrážnímu soudu (T.A.S.). " [2]


Co se týče samotného řízení před CAS Ad Hoc divizí, tak to zpravidla probíhá před senátem složeným ze tří arbitrů, kteří jsou k jednotlivým případům přidělováni, když v rámci letošních Olympijských her bylo jmenováno 10 arbitrů. Ve výjimečných případech však může předseda Ad Hoc divize rozhodnout o tom, že bude případ rozhodován samosoudcem. Stejně jako na Olympijských hrách v Riu pak byla Ad Hoc divize dále rozdělena do dvou sub-divizí, když jedna z nich se zabývala pouze dopingovými případy a ta druhá ostatními spory, které během Her z různých důvodů vznikly.


Jedním z hlavních důvodů existence CAS Ad Hoc divize je pak skutečnost, že spory které během Olympijských her vzniknou, potřebují být vyřešeny rychle, a běžné řízení před CAS tuto rychlost rozhodně poskytnout nemohlo. Lhůta pro vydání rozhodnutí je dle článku 18 Pravidel rozhodčího řízení pro Olympijské hry skutečně velice krátká, a to 24 hodin od podání návrhu. Ve výjimečných případech jde pak tato lhůta na základě rozhodnutí předsedy Ad Hoc divize prodloužit, ale pouze, pokud to okolnosti případu vyžadují.


Tokio 2020


Co se týče počtu případů které se v Tokiu projednávaly, tak v porovnání porovnání s Olympijskými hrami v Londýně a Riu, kde bylo rozhodnuto v 11 a 26 případech to vypadá, že CAS Ad Hoc divize měla méně práce než v letech předchozích. Tři dny po skončení Olympijských her zveřejnil CAS celkem 9 rozhodnutí a informaci o tom, že v jednom dalším případě došlo mezi stranami sporu k dohodě. Při porovnání počtu případů však nemůžeme opomenout fakt, že vysoký počet případů v Riu byl způsoben primárně dopingovým skandálem ruských sportovců. V neposlední řadě bych v souvislosti s Tokiem ráda zmínila, že všechna letošní jednání byla z důvodu protipandemických opatření vedena prostřednictvím videokonference, což z mého pohledu může celý proces řízení ještě více urychlit.



Co se týče předmětu samotných sporů, lze je rozdělit do tří kategorií:

  • kvalifikace a účasti sportovců na OH

  • pravidla hry

  • doping

Nejvíce sporů se pak objevilo v první z uvedených kategorií a to včetně toho, který nakonec skončil dohodou. Dopingová divize naopak řešila po dobu konání Her pouze jeden jediný případ.


Pro lepší představu toho, co se před CAS Ad Hoc divizí řešilo, jsem z každé z výše uvedených kategorií vybrala vždy jeden případ který mi přišel nejzajímavější a ráda bych je v následujících odstavcích krátce popsala.


A. Kvalifikace a účast sportovců na OH


Případem který rozhodně vzbudil nejvíce pozornosti v médiích byl příběh běloruské atletky Krystsiny Tsimanouskay [3], která se v Tokiu kvalifikovala do závodu na 100 a 200 metrů. Nezávisle na tom byly dvě běloruské atletky, které se měly zúčastnit štafety na 4x400 metrů, diskvalifikovány na základě pozitivních dopingových nálezů. V návaznosti na to zveřejnila Tsimanouskaya na svém instagramovém účtu nesouhlasné video, ve kterém uvedla, že spolu s další kolegyní z reprezentačního týmu byly zařazeny do výše zmíněné štafety bez jakékoliv předchozí konzultace s Běloruskou atletickou federací (BAF). Po zveřejnění tohoto příspěvku byla běloruská sprinterka stažena ze závodu na 200 m a jako důvod tohoto odhlášení uvedla BAF lékařskou zprávu, která jí dle svých závěrů neumožňovala se závodu zúčastnit na základě jejího psychického stavu. Právě proti tomuto rozhodnutí o vyloučení ze závodu na 200 m se Tsimanouskaya odvolala a případ se tak dostal před CAS Ad Hoc divizi.


Hlavním důvodem, proč tento případ vyvolal tolik reakcí po celém světě, bylo následné prohlášení Tsimonaouskaya. V něm uvedla, že vydání lékařské zprávy o jejím duševním zdraví s cílem násilného přesunu z Japonska zpět do Běloruska bylo účelové a to z důvodu jejího politického přesvědčení a názorů které se neshodují s tamní politikou. Po tomto vyjádření se strhla vlna mezinárodní pomoci v rámci které byl atletce nabídnut azyl v cizích zemích včetně České republiky a ze strany japonských úřadů jí byla dokonce poskytnuta policejní ochrana.


V návaznosti na výše uvedené události podala Tsimanouskaya ke CAS Ad Hoc Divizi návrh na předběžné opatření ve formě okamžitého pozastavení účinnosti rozhodnutí běloruské delegace a jelikož byl tento návrh podán dvě hodiny před naplánovaným startem závodu na 200 m, bylo v něm rozhodováno ex parte předsedou CAS Ad Hoc divize bez jmenování tříčlenného senátu.


Dle článku 14 Pravidel rozhodčího řízení pro Olympijské hry pak může být předběžné opatření vydáno za splnění následujících podmínek [4]:


  • ochrana navrhovatele před nenapravitelnou újmou

  • pravděpodobnost úspěchu na základě skutkového stavu

  • zájem navrhovatele převažuje nad zájmem protistrany nebo dalších členů Olympijské komunity


Tsimanouskaya v rámci svého návrhu uvedla, že je obětí diskriminace a to z důvodu kritiky trenérů a ostatních funkcionářů běloruského olympijského výboru a běloruské atletické federace a že hlavním důvodem jejího vyloučení ze závodu není její duševní zdraví, ale odlišné politické názory. Rozhodnutí o svém vyloučení ze závodu tedy považovala za svévolné, účelové a diskriminační.

V rámci svého rozhodnutí předseda Ad Hoc divize pak uvedl, že Kodexy chování mohou být aplikovatelné při vyloučení atletů ze soutěží, ale zároveň zdůraznil, že nemohou být zneužívány a musí být vždy použity řádně tak, aby nebyla ohrožena práva sportovců.


Závěrem zhodnotil, že neměl dostatek důkazů a informací pro tomu, aby mohlo být naplněno kritérium pravděpodobnosti úspěchu uvedené v článku 14. Konkrétně nemožnost vyslechnout navrhovatelku jednak z důvodu krátkého časového úseku mezi podáním návrhu a startem závodu a zároveň z důvodu držení atletky na neznámém místě způsobily, že naplnění tohoto kritéria nebylo pro nedostatek informací prakticky možné a ostatní kritéria pro vydání předběžného opatření tak ani nebyly brány v úvahu a návrh byl zamítnut.


B. Pravidla hry


Dalším z rozhodnutí, o kterém bych se ráda krátce zmínila, je případ kolumbijského boxera Yuberjena Martíneze [5]. Ten soutěžil v kategorii od 48 - 52 kg. a dostal až do čtvrtfinále, ve kterém se utkal se soupeřem Ryomei Tanakou a ve kterém na základě rozhodnutí rozhodčích prohrál 1:4 na body.


Výše zmíněný výsledek se však kolumbijskému boxerovi nelíbil a podal tak k Ad Hoc divizi návrh v rámci kterého se dožadoval alternativního rozhodnutí a sice buďto prohlášení, které by z něj udělalo vítěze zápasu, či prohlášení zápasu za neplatný a nařízení jeho zopakování. Další alternativou v rámci tohoto návrhu byla možnost zápasit v případě, kdy by se Tanaka nemohl semifinále z jakýchkoliv důvodů zúčastnit.

Martínez argumentoval tím, že rozhodčí jednali ve špatné víře, když při posuzování zápasu aplikovali článek 18.11 Technických a soutěžních pravidel AIBA [6] (Mezinárodní boxerské asociace) a na podporu svého tvrzení předložil následující hodnotící kritéria:

  • počet a kvalita úderů na cílovou oblast

  • míra soutěživosti

  • ovládnutí zápasu taktickou a technickou převahou

Argument který mě osobně zarazil nejvíc bylo tvrzení, že Martínez prokázal větší soutěživost než Tanaka, když narozdíl od něj odešel ze stadionu po svých, kdežto Tanaka musel využít pomoc kolečkového křesla.


Ani přes veškeré snahy se však Martínezovi nepodařilo výsledek zápasu zvrátit a to primárně z toho důvodu, že se senát CAS Ad Hoc divize držel ustálené judikatury CAS [7] a sice, že k zajištění jistoty a konečnosti sportovních výsledků a zároveň jako prevence toho, aby byl soud zaplaven velkým množstvím návrhů na změnu sportovních výsledků ze strany sportovců, je možné zasáhnout do rozhodnutí v rámci pravidel hry pouze v případě, kdy je postiženo svévolným rozhodnutím, podvodem či korupcí.


C. Doping


Jak jsem již uvedla na začátku tohoto článku, antidopingová Ad Hoc Divize měla v rámci letošních Olympijských her o poznání méně práce než na Hrách minulých, když rozhodovala pouze v případě švýcarského sprintera Alexe Wilsona. [8] Ten měl v březnu letošního roku pozitivní dopingový test na steroid trenbolon a jeho případ se tak dostal před Disciplinární komisí Švýcarského olympijského výboru. Tato komise seznala, že Wilsonova verze o konzumaci kontaminovaného hovězího masa pár dní před závodem je pravděpodobná a v souladu v článkem 7.4.1. Švýcarského antidopingového kodexu [9]dovolila Wilsonovi v Tokiu závodit. Proti tomuto rozhodnutí se však následně z důvodu nesprávného právního posouzení týkající se míry dokazování společně odvolaly Mezinárodní asociace atletických federací (World Athletics) a Světová antidopingová agentura (WADA).


Jejich hlavním argumentem bylo, že Disciplinární komise při hodnocení důkazů použila špatnou metodu míry hodnocení a místo testu pravděpodobnosti, tedy zda je možné/pravděpodobné, že maso bylo důvodem pozitivního testu, se zaměřila na to, zda to tak mohlo být. Senát Ad Hoc divize tak předchozí rozhodnutí zrušil a to právě na základě užití špatné míry dokazování a tím pádem špatného právního posouzení. Senát zároveň seznal, že Disciplinární komise chybovala, když při posuzování případu hodnotila i vnější záležitosti jako je vliv rozhodnutí na účast Wilsona na Olympijských hrách a s tím spojenou proporcionalitu sankce. Zároveň došel senát k závěru, že na základě míry pravděpodobnosti není možné, aby bylo důvodem pozitivního dopingového testu kontaminované hovězí maso a mimo zrušení prvoinstančního rozhodnutí tak obnovil s okamžitou platností také prozatímní pozastavení sportovní činnosti Alexe Wilsona a ten se tak Olympijských her nakonec nemohl zúčastnit.



ZDROJE :



[2] Pravidlo 61, Olympijská charta : https://www.olympijskytym.cz/olympijska-charta


[3] CAS OG 20/13 Krystsina Tsimanouskaya v National Olympic Committee of Belarus


[4] Článek 14, Pravidla rozhodčího řízení pro Olympijské Hry


[5] CAS OG 20/15 Yuberjen Martínez & Colombian Olympic Committee &Colombian Boxing Federation v IOC Boxing Task Force


[6] AIBA Technical and Competition Rules:

https://d21c25674tgiqk.cloudfront.net/2021/07/AIBA-Technical-and-Competition-Rules_02.07.21.pdf



[8] CAS OG 20/06 World Athletics v Alex Wilson, Swiss Anti-Doping & Swiss Olympic


[9] Swiss Anti Doping Statute,




16 zobrazení0 komentářů

Comments


bottom of page